Malý tyran

MALÝ TYRAN

      Pojem „malý tyran“ zní na první poslech a první dojem nepříliš vlídným či příjemným dojmem. Když tímto termínem označíme nějakého malého, hezkého, bystrého chlapce nebo krásnou holčičku s copánky a šatičkami, tak se to někdy zdá jako vtip. Máme pocit, že si rodič, pokud tak nazve vlastní dítě, dělá legraci. Ačkoli to možná tak vyzní, bohužel, není tomu tak. Za tímto označením se skrývá zcela vážná věc, určitá diagnóza, která ztrpčuje život celé rodině. Děti, které lze takto nazvat, dokáží velmi znepříjemňovat život všem kolem sebe.

Sama jsem byla jednou svědkem výstupu v supermarketu, kde nakupovala matka s asi šestiletým synem. Žena před sebou tlačila nákupní vozík plný potravin, drogistického zboží, oblečení a dalších věcí. Bylo zřejmé, že už v obchodě tráví dlouhou dobu. Vedle ní si vykračoval blonďatý, modrooký a evidentně unuděný chlapec. Když procházeli kolem regálů s hračkami, zaujalo ho velké policejní auto. Na první pohled bylo patrné, že nebude nejlevnější. Chlapec se zastavil a přivolal matku, aby vyslovil přání auto koupit. Matka mu řekla, že je velmi drahé a pokračovala v cestě. Syn ale zůstal stát před autem a dožadoval se dál svého. Matka se k němu vrátila a snažila se mu znovu vysvětlit, že mu auto nekoupí. Chlapec si dál vedl svou a začínal být více a více umíněnější, hlasitější a agresivnější. Marně ho matka přemlouvala a slibovala koupi čokolády. Vztekal se, plakal, oháněl se kolem sebe rukama a dokonce matce začal nadávat. Matka ho po chvíli plácla přes zadek, ale tím jeho reakci jen posílila. Tato scéna probíhala zhruba dvacet minut. A jak myslíte, že skončila? Matka nakonec rezignovala, přidala auto do košíku a pokračovala k pokladně. Chlapec si vedle ní vykračoval jako vítěz, který dosáhl svého. A takových případů se dnes a denně odehrává mnoho.

Domnívám se, že ve většině případů jsou viníky samotní rodiče. Děti mají od svého útlého věku tendenci prosazovat si své, zkoušet, kam až mohou ve snaze dosáhnout svého cíle zajít. A je jen na rodičích, jak daleko svého potomka pustí, jak dalece mu ustoupí. Ano, jedná se o důslednost. V podstatě jde o to, kdo vydrží déle. Často je to právě dítě, které je vytrvalejší. Děti jsou v tomto směru vynalézavé a bystré. Dokáží postupovat po velmi malých, nepatrných krůčcích, takže rodič někdy ani nepostřehne, jak se situace postupně vymyká jeho kontrole.

Rodiče se takto nedůsledně chovají čím dál častěji. Odborníci se shodují na tom, že velkou roli dnes hraje životní styl. Všichni jsme pracovně, ale i mimopracovně vytížení, denně musíme vyřídit a zařídit milion záležitostí, domů se vracíme v pozdních hodinách, zejména na ženy tam čekají další povinnosti, takže vyčerpání je dnes zcela běžný stav. Pak je pochopitelné, že už chceme mít klid a nemáme náladu dohadovat se s dětmi. Proto jim raději vyjdeme vstříc. A děti si zvykají a zvykají, že jim rodiče bezmezně přitakávají a vyhovují. Zvykají si nepodřizovat se, ale podřizovat si ostatní. Dětem poskytována volnost v nadměrné míře a umožňována příliš velká možnost vlastního rozhodování, často bez povinnosti respektovat určitá pravidla. Pokud k tomu přičteme nedůslednost, tak ve výsledku vidíme malého tyrana.

Závěrem bych chtěla říci, že výchovu svých dětí mají rodiče v převážné většině ve svých rukách a je na nich, zda se jim podaří naučit své děti přizpůsobovat se, snášet porážky a být solidární s ostatními.   

     V případě zájmu o toto téma doporučuji přečíst knihu od známé německé dětské psycholožky Jiřiny Prekopové „Malý tyran“.

                                                               Mgr. Blanka Sedláčková Vinklerová